Pochází ze staroruského tynъ, to ze staroslovanského tynъ (zeď), z něho také české týn — plot, zeď, staropolské tyn (plot, zeď), chorvatské tin (stěna), slovinské tin (stěna, ohrada).[1]
Vzhledem k rodu slova a k počátečním t- nepochybně pochází staroslovanské tynъ z germánštiny, z maskulina *tūna-z. Z něho pochází také staronorské, staroanglické a starosaské tūn (z něho mj. anglické town), starohornoněmecké zūn, nizozemské tuin — zahrada a novohornoněmecké Zaun.[1]
Germánské *tūna-z je přejato z keltského dūnum, ale slovanské tynъ je přejato velmi záhy, ještě před změnou ū na y. Z jakého germánského jazyka nebo kdy přibližně není známo.[1]
Podle Bezlaje a Baudota slovo pochází z předindoevropského substrátu.[1]
| Substantivum | singulár | plurál |
|---|---|---|
| nominativ | ты́н | тыны́ / ты́ны |
| genitiv | ты́на | тыно́в / ты́нов |
| dativ | ты́ну | тына́м / ты́нам |
| akuzativ | ты́н | тыны́ / ты́ны |
| instrumentál | ты́ном | тына́ми / ты́нами |
| lokál | ты́не | тына́х / ты́нах |