Nejspíše došlo ve východoslovanském kulturním okruhu ke ztotožnění slovanského Dažboga se starým alanským božsvem, a to ještě v raném slovanském období, kdy ve východní Evropě Slované postupně slavizovali tamní íránojazyčná etnika, jako Alany, Sarmaty, Skyty apod. Šlo tedy o jednoho boha Chorse čili Dažboga. Jméno převzala i mytologie ugrofinskéch Chatnů a Mansů, kde bůh, který nese solární funkce, se nazývá Kors-Torum. Slovo Chors bylo přejato do slovanštiny nejspíše z alanského *chors/churs, které by mělo odpovídat perskému choršed/churšed, kurdskému chūr nebo digorskému chor, vše ve významu „Slunce-král“, odvozeno od avestského chvaršēt, což je z hvarε chšaētεm, kde hvar- znamená „Slunce“ a chša/y/ je „moc, vláda“. Slovo se dochovalo v osetštině, jež je jedinou dochovanou následnickou řečí skytských jazyků včetně alanských, jako хорз (chorz) ve významu dobrý.[1]
pád \ číslo | jednotné | množné |
---|---|---|
nominativ | Chors | Chorsové |
genitiv | Chorse | Chorsů |
dativ | Chorsovi | Chorsům |
akuzativ | Chorse | Chorse |
vokativ | Chorsi | Chorsové |
lokál | Chorsovi | Chorsích |
instrumentál | Chorsem | Chorsi |
* Plurálové tvary vlastních jmen jsou v podstatě vyloučené, protože vždy označují jednu věc. Jednu výjimku tvoří případy, kdy je jedno jméno přeneseno na základě společného rysu (např. rodu) na více objektů, jimž je pak společné stejné pojmenování (např. v Česku je více Nových Vsí a ve třídě Nováků). Druhou výjimku tvoří příznakové případy, kdy je rozšířen pojmenovávací rozsah pro využití vlastního jména ve funkci obecného jména (např. novodobí Rembrandtové nebo čestní Mirkové Dušínové). Pomnožná vlastní jména (především toponyma) se skloňují v těchto případech podle standardních pravidel skloňování pomnožných jmen (dvoje Tatry apod.). Více viz Příloha:Číslo vlastních jmen (čeština).[2]