žoviální

čeština

Přes francouzštinu z latinského iovialis (jupiterský).

bezstarostně veselý, hovorný, společenský, někdy však i s náznakem jisté povrchnosti nebo nespolehlivosti
- Zkrátka Paroubek se již v roce 2005 dostal do role, která mu absolutně neseděla. Místo aby plnil úlohu „lidového“, žoviálního politika (úlohu, kterou v těchto volbách sehrál brilantně Karel Schwarzenberg a částečně také Miloš Zeman), snažil se úporně stylizovat do pozice silného vůdce, vševěda a všeuměla.
- Po nějaké době se cestujícího z Izraele zmocní touha po nějakém známém obličeji, žoviálním plácnutí na rameno, bodrém poklábosení v hebrejštině, lhostejno s kým, jen když je to Izraelec, někdo, koho lze pozdravit familiérním arabským oslovením „chabibi“
- Karel … Jak ho to královské jméno tížilo. Vždycky mu připadalo, že v českém prostředí se z něj všechna vznešenost ztrácí. Jako z tolika jiných věcí. V Čechách se i král jakýmsi záhadným způsobem měnil v žoviálního, trochu komického strýce. Na Carlosovi ani na Charlesovi nebylo komického vůbec nic. Na Karlovi ano. Veškerá jeho velikost padla za oběť nenápadné podvratnosti hospodského smíchu. Snad jenom Karel IV. jakž takž odolával.^[1]