| číslo | jednotné | množné | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| pád \ rod | mužský životný |
mužský neživotný |
ženský | střední | mužský životný |
mužský neživotný |
ženský | střední |
| nominativ | boží | boží | boží | boží | boží | boží | boží | boží |
| genitiv | božího | božího | boží | božího | božích | božích | božích | božích |
| dativ | božímu | božímu | boží | božímu | božím | božím | božím | božím |
| akuzativ | božího | boží | boží | boží | boží | boží | boží | boží |
| vokativ | boží | boží | boží | boží | boží | boží | boží | boží |
| lokál | božím | božím | boží | božím | božích | božích | božích | božích |
| instrumentál | božím | božím | boží | božím | božími | božími | božími | božími |
Od počátků kodifikace českého pravopisu se táhne spor, zda psát slovo boží/Boží s velkým počátečním písmenem. Do 50. až 60. let 19. století se žádalo převážně psaní s velkým písmenem (Šmitt, Dobrovský, Šumavský), ale nebyl v tom konsensus - Nejedlý, Thám a zejména Jungmann používali malé, byť u Jungmanna se našly i výjimky (Desatero Božích přikázání a Bez bázně Boží). Vlivem Jungmannovým se však ve druhé polovině 19. století ustálilo psaní malého písmene; psaní velkého písmene bylo tolerováno jen v náboženských textech jako projev úcty. V první polovině 20. století se ovšem prosadil názor, že v některých případech toto přídavné jméno má roli přivlastňovacího genitivu, a proto se má psát počáteční písmeno velké, zatímco je-li přivlastňovací význam oslaben, píše se malé písmeno. (Boží, Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 222)