| číslo | jednotné | množné | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| pád \ rod | mužský životný |
mužský neživotný |
ženský | střední | mužský životný |
mužský neživotný |
ženský | střední |
| nominativ | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží |
| genitiv | Božího | Božího | Boží | Božího | Božích | Božích | Božích | Božích |
| dativ | Božímu | Božímu | Boží | Božímu | Božím | Božím | Božím | Božím |
| akuzativ | Božího | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží |
| vokativ | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží | Boží |
| lokál | Božím | Božím | Boží | Božím | Božích | Božích | Božích | Božích |
| instrumentál | Božím | Božím | Boží | Božím | Božími | Božími | Božími | Božími |
Od počátků kodifikace českého pravopisu se táhne spor, zda psát slovo boží/Boží s velkým počátečním písmenem. Do 50. až 60. let 19. století se žádalo převážně psaní s velkým písmenem (Šmitt, Dobrovský, Šumavský), ale nebyl v tom konsensus - Nejedlý, Thám a zejména Jungmann používali malé, byť u Jungmanna se našly i výjimky (Desatero Božích přikázání a Bez bázně Boží). Vlivem Jungmannovým se však ve druhé polovině 19. století ustálilo psaní malého písmene; psaní velkého písmene bylo tolerováno jen v náboženských textech jako projev úcty. V první polovině 20. století se ovšem prosadil názor, že v některých případech toto přídavné jméno má roli přivlastňovacího genitivu, a proto se má psát počáteční písmeno velké, zatímco je-li přivlastňovací význam oslaben, píše se malé písmeno. (Boží, Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 222)