отучи́ть • (otučítʹ) pf (imperfective отуча́ть or оту́чивать)
perfective aspect | ||
---|---|---|
infinitive | отучи́ть otučítʹ | |
participles | present tense | past tense |
active | — | отучи́вший otučívšij |
passive | — | оту́ченный otúčennyj |
adverbial | — | отучи́в otučív, отучи́вши otučívši |
present tense | future tense | |
1st singular (я) | — | отучу́ otučú |
2nd singular (ты) | — | оту́чишь otúčišʹ |
3rd singular (он/она́/оно́) | — | оту́чит otúčit |
1st plural (мы) | — | оту́чим otúčim |
2nd plural (вы) | — | оту́чите otúčite |
3rd plural (они́) | — | оту́чат otúčat |
imperative | singular | plural |
отучи́ otučí |
отучи́те otučíte | |
past tense | singular | plural (мы/вы/они́) |
masculine (я/ты/он) | отучи́л otučíl |
отучи́ли otučíli |
feminine (я/ты/она́) | отучи́ла otučíla | |
neuter (оно́) | отучи́ло otučílo |