Cas | Singulier | Pluriel |
---|---|---|
Nominatif | národ | národy |
Génitif | národa | národov |
Datif | národu | národom |
Accusatif | národ | národy
|
Locatif | národe | národoch |
Instrumental | národom | národmi |
národ \ˈnaː.rɔt\ masculin
Cas | Singulier | Pluriel |
---|---|---|
Nominatif | národ | národy |
Génitif | národu | národů |
Datif | národu | národům |
Accusatif | národ | národy |
Vocatif | národe | národy |
Locatif | národu | národech |
Instrumental | národem | národy |
národ \ˈnaː.rɔt\ masculin
Náš národ vznikl v 19. století jako jiné národy – tedy jako abstrakce, která měla logiku ve své době, ale neřekl bych, že ji má i dnes. Teď už to chce zase jinou, chytřejší abstrakci. Kdybychom se uměli nad pojem národ povznést, nemohlo by nám to neprospět. K čemu je nám dobré, že jsme národ? K ničemu. A jsme jím vůbec? Peroutka napsal, že jsme prostě obyvatelstvo, které tady zbylo. Je to špatná zpráva? Nejenom. Ukazuje, že konečně zas může být i něco lepšího než národ. Je mi přece jedno, k jakému národu patří člověk, co je mým sousedem v domě, ale chci mu rozumět v základních věcech, chci, abychom si navzájem byli vypočitatelní. S tím národ nemá co dělat. Ten pojem znamená pořád se vůči někomu vymezovat. To je nebezpečné.— (Pavel Kosatík, entretien au journal Reflex, 51/02)