Příloha:Slovníček jazykovědných pojmů

Na této stránce naleznete vysvětlení jazykovědných pojmů používaných na Wikislovníku. Tam, kde je to možné, je odkazováno na podrobnější výklad na Wikipedii.

abessiv

mluvnický pád vyjadřující nepřítomnost nebo nedostatek něčeho, někoho; v češtině není; viz Wikipedie

ablativ

mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména odluka, popř. povrchové východisko pohybu či děje^[1]; v češtině není; viz Wikipedie

abreviace

(a) zkracování slov nebo kombinací ve zkratky^[1]

(b) viz abreviatura

abreviatura

zkratka slova nebo kombinace slov neslovní povahy^[1]; viz Wikipedie

adagium

viz přísloví

adessiv

mluvnický pád vyjadřující statické umístění na povrchu;^[1] v češtině není; viz Wikipedie

adjektivum (též přídavné jméno)

slovní druh vyjadřující především kvalitu, vlastnosti (substanci), popř. vztahy (jako vlastnictví, přináležitost), ve větě zejména jako atribut substantiva^[2]; viz Wikipedie

adverbiale

viz příslovečné určení

adverbium

viz příslovce

afereze (též proziopeze)

redukce počáteční hlásky nebo slabiky slova^[3]

afix

jednotlivý morfém (s gramatickou, funkční nebo slovotvornou povahou), který se připojuje ke slovu zpředu, zezadu nebo zevnitř^[3]; viz Wikipedie

afixace

tvoření (utvoření) slov odvozováním pomocí afixů^[3]

agens

(skutečný, reálný) původce děje; v aktivní větě často shodný se subjektem^[3]

aglutinace

typ morfologické operace spočívající v prostém (mechanickém) připojení (gramatických) morfémů v řadě za sebou, obvykle více najednou^[4][3]

akcent

(a) viz slovní přízvuk

(b) (volně) příznakový způsob výslovnosti cizince, případně nářečního mluvčího^[3]

aktivum (též slovesný rod činný)

základní slovesný rod vyjadřující to, že subjekt je agentem (původcem děje); viz Wikipedie

akuzativ

mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména přímý objekt, dále též i cíle pohybu;^[5] v češtině 4. pád; viz Wikipedie

aletnonymum

etnonymum, které kmen nebo národ dostal od sousedů (např. Němci)^[6]

allativ

mluvnický pád vyjadřující povrchový cíl děje;^[5] v češtině není; viz Wikipedie

anaptyxe

druh epenteze, vkládání hlásky do vnitřku slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovaných shluků;^[7] např. sedum nebo idea — ideje

animatum (též rod mužský životný)

jeden ze jmenných rodů patřící pod maskulina (zejm. ve slovanských jazycích)

antonymum (též opozitum, slovo protikladné)

slovo nebo výraz pojmenovávající denotát mající opačný význam než denotát výchozí^[8]; rozlišují se vlastní antonyma (významové jednotky mající opačný význam, aniž by se vzájemně podmiňovaly, např. rychlý : pomalý), komplementární (opačné významové jednotky se nutně podmiňují nebo doplňují, např. muž : žena) a konverzní (jedna významová jednotka představuje sémantický obrat druhé, např. koupit : prodat)^[9]; viz Wikipedie

antroponymum

vlastní jméno jednotlivého člověka (vlastní jméno osobní) nebo skupiny lidí (skupinové antroponymum)^[10]; viz Wikipedie

aorist

apelativum (též obecné jméno)

jméno, které neoznačuje individuální denotát,^[8] tedy které není propriem; viz Wikipedie

argot

atribut

augmentativum (též slovo zveličelé)

slovo se zveličelým významem nebo s hrubším významem ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným; opakem je diminutivum; viz Wikipedie

autoetnonymum

etnonymum, které si dal kmen nebo národ sám (např. Deutsche)^[6]

citoslovce (též interjekce)

slovní druh vyjadřující především samostatně hodnotící emoce a intelektuální postoje mluvčího, kontakt s posluchačem či zvířetem (včetně pozdravů a různých kontaktových výrazů) nebo imitují některé zvuky^[11]; viz Wikipedie

čas (též tempus)

kategorie slovesa členící časové kontinuum do menších částí (např. v češtině do času minulého, přítomného a budoucího), zvláště vzhledem k okamžiku promluvy a aktuálnosti či neaktuálnosti^[12]; viz Wikipedie

časování

viz konjugace

částice (též partikule)

slovní druh vyjadřující různé gramatické a modální vztahy ve větě nebo vztahy mezi mluvčím a obsahem věty (postoje, včetně otázky a záporu)^[13]; viz Wikipedie

číslo (též numerus)

gramatická kategorie vyjadřující počet (množství); většina jazyků včetně češtiny rozlišuje číslo jednotné (singulár) a číslo množné (plurál); některé jazyky mají další kategorie čísel (duál, triál, kvadrál, paukál, distributiv aj.)

číslo jednotné

viz singulár

číslo množné

viz plurál

číslovka (též numerale)

slovní druh vyjadřující kvantitu, resp. přesné množství^[14]; viz Wikipedie

dativ

mluvnický pád, kterým se vyjadřuje zejména nepřímý (obvykle životný) objekt, popř. i směr nebo cíl děje; v češtině 3. pád^[15]; viz Wikipedie

deklinace

tvoření pádových forem jmen

delativ

denotát

dialekt (též nářečí)

jazykový útvar (varieta) omezený na určité území a lišící se od jiných dialektů nebo spisovného jazyka; viz Wikipedie

dialekt sociální

viz sociolekt

diminutivum (též zdrobnělina, slovo zdrobnělé)

slovo se zdrobnělým významem ve srovnání s neutrálním slovem příbuzným, často s pozitivními konotacemi; opakem je augmentativum; viz Wikipedie

distributiv

duál

dubleta

ekvativ

elativ

mluvnický pád vnitřního východiska pohybu či děje (základním významem je "z místa pryč"); v češtině není; viz Wikipedie

epenteze

vkládání nebo vsouvání dalších hlásek do slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovatelných shluků; rozlišuje se proteze a anaptyxe^[7]

essiv

mluvnický pád vyjadřující existenci nebo momentální funkci nebo roli něčeho či někoho někde; v češtině není^[16]; viz Wikipedie

etnonymum

vlastní jméno kmene nebo národa^[6]; viz Wikipedie

etymologie

eufemismus

ezáfet

femininum (též rod ženský)

jeden ze jmenných rodů

figura

jazyková jednotka, která nenese význam; zejména foném, slabika, písmeno^[17]; viz Wikipedie

fiktonym

finál

flexe

tvoření morfologických tvarů slov - deklinace a konjugace

foném

fonetika

fonologie

fráze

frazém (též frazeologismus)

základní jednotka frazeologie; kombinace prvků (obvykle slov nebo slovních spojení) různých funkcí a typů, z nichž alespoň jeden je z hlediska ostatních členem „extrémně omezeného a uzavřeného paradigmatu”^[18]; viz Wikipedie

frazeologie

futurum

futurum II

genitiv

pád, který nese jméno vztahující se k jinému jménu, typicky přímo („trest smrti“), nebo jako součást předložkové skupiny („klíče od domu“), může ho však nést i jméno vztahující se ke slovesu („litovat omylu“) a adjektivu („plný vína“), ať už přímo nebo jako součást předložkové skupiny („číst bez brýlí“, „smutný z prohry“)^[19]

genus

viz rod jmenný

genus verbi

viz rod slovesný

gerundium

gerundivum

trpné participium budoucího času, vyjadřující nutnost, záhodnost; vyskytující se např. v latině či němčině; na rozdíl od gerundia má adjektivní a přívlastkovou povahu

glosém

gradace

gramatika

hláska

homofon

homograf

homonymum

hypokoristikum (též hypokoristikon)

domácké nebo mazlivé jméno, někdy též i zdrobnělé^[20] (např. Jarek); viz Wikipedie

idiolekt

jazyk jednotlivce; tj. jeho osobní „výběr“ z celonárodního jazyka^[21]; viz Wikipedie

idiom

(a) ustálené slovní spojení (přesněji frazém) typické pro určitý jazyk, zpravidla nepřeložitelné doslova^[22]; viz Wikipedie

(b) (úžeji) frazém, jehož význam není odvoditelný (derivovatelný) z významu jeho částí (komponentů)^[22]; viz Wikipedie

ilativ

imperativ

imperfektum

inanimatum (též rod mužský neživotný)

jeden ze jmenných rodů patřící pod maskulina (zejm. ve slovanských jazycích)

indikativ

inanimatum

inesiv

infinitiv

infix

viz vpona

instrumentál

interjekce

viz citoslovce

intranzitivní

IPA

International Phonetic Alphabet — MFA, mezinárodní fonetická abeceda; viz Wikipedie

jazyk

v mozku uložený systém jednotek, pravidel, modelů a konvenčních kolektivních norem sloužící k tvorbě promluv; základní prostředek lidské komunikace^[23]; viz Wikipedie

jazyk spisovný

jazyková jednotka

minimální, na dané rovině jazykového systému dále nerozložitelná abstraktní jednotka^[24]

jmenný rod

viz rod jmenný

jméno (též nomen)

souhrnné označení pro substantivum, adjektivum, zájmeno a číslovku; nezaměňovat s vlastními jmény (!); viz Wikipedie

jméno obecné

viz apelativum

jméno vlastní

viz proprium

kalk

kardinalium

kauzál

kmen

kolokace

kolokvialismus

komitativ

komparace

komparativ

kompozitum

koncovka

kondicionál

konjugace (též časování)

vyjadřování slovesných gramatických kategorií (v češtině osoba, číslo, čas, způsob, rod, vid, řady dalších v jiných jazycích)

konjunkce

viz spojka

konjunktiv

konsekutivní čas

konsonanta

křestní jméno

viz rodné jméno

kvadrál

langue

jazyk jako abstraktní systém; viz Wikipedie

lemma

lokál

maskulinum (též rod mužský)

jeden ze jmenných rodů; ve slovanských jazycích (tedy i v češtině) se dále člení na maskulina životná (animata) a neživotná (inanimata)

metafora

moce

modální sloveso

morfém

nejmenší jazyková jednotka s vlastním (věcným nebo gramatickým) významem; viz Wikipedie

morfologická operace

obecná operace, jíž se tvoří slovo nebo jeho tvar^[4]

morfologie

morfoném

multiverbizace

nářečí

viz dialekt

neologismus

neutrum (též rod střední)

jeden ze jmenných rodů

nominativ

notarikon

neutrum

numerale

viz číslovka

numerus

viz číslo

objekt

okazionalismus

příležitostný, zpravidla jednorázový autorský neologismus často nějak ozvláštňující situaci nebo vyjadřující osobní postoj pisatele či mluvčího^[25]

onkání

oslovování osoby pomocí 3. osoby jednotného čísla ("Přeje si pan ředitel něco?")

onomastika (též onomatologie)

část lingvistiky studující a popisující propria^[26]; viz Wikipedie

onomatologie

viz onomastika

onomatopoia (též zvukomalebná citoslovce)

část citoslovcí, jejichž forma víceméně věrně odráží zvuky reálného světa^[26] (např. "kuku" jako zvuk kukačky); viz Wikipedie

onomatopoický

zvukomalebný, patřící k onomatopoii^[26]

opozitum

viz antonymum

ordinalium

ortoepie

ortofonie

ortografie

osoba

gramatická kategorie vyjadřující vztah mezi mluvčím (1. osoba), adresátem (2. osoba) a ostatními (3. osoba)

pád

gramatická kategorie zpravidla odpovídající relaci mezi jménem a jiným výrazem věty^[27]

palindrom

slovo, slovní spojení nebo věta znějící zepředu i zezadu stejně, obvykle za účelem jazykové hříčky^[28]; viz Wikipedie

paremium (též parémium^[29])

přísloví, pořekladlo, úsloví^[30]; viz Wikipedie

participium

viz příčestí

partikule

viz částice

partitiv

pasivum

paukál

perfektum

písmeno

plurál

plurale tantum

plusquamperfektum

podmět

viz subjekt

pořekadlo

podstatné jméno

viz substantivum

pomocné sloveso

posesivita

přivlastňování

posesivum

postpozice

viz záložka

predikace (též přisuzování)

vztah spojující predikát se subjektem a připisující subjektu nějakou činnost, stav, vlastnost apod. vyjádřenou predikátem^[31]; viz Wikipedie

predikát (též přísudek)

jeden ze dvou základních větných členů, který něco vypovídá o subjektu^[31]; viz Wikipedie

predikativum

prefix

viz předpona

prepozice

viz předložka

preteritum

prezens

pronomen

viz zájmeno

proprium

protetický

mající povahu proteze; sloužící protezi nebo z ní vyplývající^[32]; viz Wikipedie

proteze

druh epenteze, předsouvání hlásky (resp. její vkládání) před začátek slova pro ulehčení výslovnosti obtížně artikulovaných shluků;^[32] např. nářeční Holomóc místo Olomouc, obecné vokno místo okno apod.; viz Wikipedie

proverbium

viz přísloví

proziopeze

viz afereze

předložka (též prepozice)

slovní druh vyjadřující především vztah mezi slovesem a substantivem (mluvit o dovolené), řidčeji mezi substantivy navzájem (otec s matkou) nebo modifikující substantivum v samostatnou adverbiální konstrukci (v pátek)^[13]; viz Wikipedie

předpona

přechodník

přezdívka

příčestí

tvar tvořený ze slovesných kmenů mající některé vlastnosti společné se slovesy (zvl. vyjadřování událostí/dějů), jiné naopak s adjektivy (zvl. vyjadřování stavu), ale v obou případech mající na pravé periferii flexi, která vyjadřuje jako výraz ↗shody s jménem rysy rodu, čísla, pádu, které má toto jméno^[33]

přídavné jméno

viz adjektivum

příjmí

příjmení

přípona

příslovce (též adverbium)

slovní druh pojmenovávající především názvy okolností procesů nebo okolností vlastností, vyjadřuje tedy kvantitu nebo kvalitu, místo, čas, způsob, míru, příčinu aj.^[34]; viz Wikipedie

příslovečné určení (též adverbiale)

větný člen obvykle rozvíjející sloveso významem okolností, zejména místa, času, způsobu, příčiny apod.^[3]; viz Wikipedie

přísloví (též adagium^[29], proverbium^[35])

ustálený větný výraz (někdy metaforický) vyjadřující poučení založené na tradované zkušenosti^[29]; viz Wikipedie

přísudek

viz predikát

přisuzování

viz predikace

přízvuk

příznak

pseudoandronym (též pseudoandronymum)

pseudonym ženy obsahující alespoň jedno jméno mužské (např. Jiří Sumín — vlastním jménem Amálie Vrbová)^[6]

pseudonym (též pseudonymum)

pseudogynekonym (též pseudogynekonymum)

pseudonym muže obsahující alespoň jedno jméno ženské (např. Jaroslav Maria — vlastním jménem Jaroslav Mayer)^[6]

rod jmenný (též genus)

kategorie jmen sloužící k bližšímu členění substantiv, zvláště pro účely flexe; počet rodů se liší dle jazyků; slovanské jazyky (včetně češtiny) rozlišují maskulinum, femininum a neutrum, přičemž vnitřní členění maskulin na životná a neživotná vlastně vytváří rod čtvrtý^[36]; viz Wikipedie

rod slovesný (též genus verbi)

gramatická kategorie slovesa vyjadřující vztah slovesného děje a jeho agentu, resp. subjekt věty^[37]; viz Wikipedie

rodné jmeno (též křestní jméno)

jméno či soustava jmen, pod kterými je jednotlivý člověk znám; viz Wikipedie

sémantika

lingvistická disciplína zabývající se významem a použití jazykových jednotek, znaků a jejich řetězců^[38]; viz Wikipedie

sémiotika

obecná nauka o znacích a znakových systémech; viz Wikipedie

singulár

singulare tantum

slabika

slang

slovesné podstatné jméno

viz verbální substantivum

sloveso (též verbum)

slovní druh, jehož hlavní funkcí je tvořit predikát (přísudek) (resp. jeho základ), tedy vypovídat něco o subjektu, pojmenovávat stav nebo jeho změnu^[39]; viz Wikipedie

slovní druh

základní jazyková kategorie; obecná třída zahrnující tu část slovní zásoby jazyka, která má (zejména) společnou funkci nebo podobný typ významů^[40]; viz Wikipedie

slovní základ

slovo

slovotvorba

spojka (též konjunkce)

slovní druh označující vztah, resp. vyznačující druh spojení mezi slovy, výrazy nebo větami^[41]; viz Wikipedie

spona (též kopula)

spřežka

status absolutus

status constructus

zvláštní tvar substantiva v některých jazycích (např. v hebrejštině), který vyjadřuje určitý vztah (zejména posesivní nebo genitivní) k následujícímu substantivu, tzv. statutu absolutu^[42]

status determinatus

subjekt (též podmět)

jeden ze dvou základních větných členů obvykle (v aktivní větě) vyjadřující agenta, jemuž se v predikátu přisuzuje nějaký děj, stav ap.^[43]; viz Wikipedie

subjunktiv

sublativ

substantivum (též podstatné jméno)

základní (a nejpočetnější) slovní druh pojmenovávající různé entity, resp. substance (názvy osob, zvířat, věcí konkrétních i abstraktních, míst apod.); ve větě může plnit funkci subjektu i objektu^[2]; viz Wikipedie

substantivum verbale

viz verbální substantivum

sufix

viz přípona

sufixace

tvoření slov připojením přípony za kmen základu (např. slovo sadař vzniklo připojením přípony -ař za kmen sad); dále též tvoření slov za pomocí slovního základu bez připojení přípony (např. vrhnout -> vrh) nebo jen s připojením koncovky (např. ztratit->ztráta, -a je koncovka, nikoli přípona^[44]

superesiv

superlativ

terminativ

theonymum

vlastní jméno bohů a bohyň (např. Perun, Diana) ^[6]

totalizátor

slovo vyjadřující úplnost celku; v češtině sem patří zájmena všechen, veškerý, každý, sám, příslovce vždy, všude, pokaždé a číslovka oba^[45]

transgresiv

viz přechodník

translativ

tranzitivní

triál

univerbizace

úsloví

utrum (též společný rod, commune)

jmenný rod, vyskytující se například ve švédštině, kde vznikl sloučením rodů mužského a ženského, zatímco rod střední zůstal nedotčen

variace

varianta

varieta

verbální substantivum (též slovesné podstatné jméno, substantivum verbale)

substantivum derivované od slovesa; vyjádření slovesného děje substantivní formou (např. stavět – stavení); Poznámky: toto substantivum je bez větší dějové nosnosti a nehodí se tak pro vyjádření slovesného výrazu silně dějového; není schopno rozlišovat slovesný rod trpný (pasivní) nebo činný (aktivní), ani rod zvratný, proto je připisování se/sebe obvykle zbytečné a obvykle se nepřipisuje - výjimkou jsou např. pasivní děje, kde zvratné zájmeno má na sobě důraz a je v něm silné pojetí předmětu (např. „Tohle vychloubání a vynášení se nemohu ani poslouchat“.)^[46]

verbum

viz sloveso

věta

větný člen

víceslovné pojmenování

vlastní jméno

vokál

vokativ

vpona

výpůjčka

zájmeno (též pronomen)

slovní druh sloužící především k vyjádření substituce (tedy k nahrazení substantiv a adjektiv) a k ukazování (tenhle, tamten)^[34]; viz Wikipedie

záložka (též postpozice)

slovní druh vyjadřující především vztah mezi slovesem a substantivem, řidčeji mezi substantivy navzájem nebo modifikující substantivum v samostatnou adverbiální konstrukci; na rozdíl od předložek, které se staví před substantivum, se záložky staví za ně; v češtině se nevyskytují^[13]

zkratka

viz Wikipedie

značka

přesně definovaný grafický symbol (např. hl — hektolitr, A — ampér, mf — mezzoforte)^[47]

znak

věc nebo forma zastupující něco jiného; nejběžněji slovo, dále víceslovné pojmenování, též morfém^[17]; viz Wikipedie

• Marie Zouharová: Slovník frekventovaných syntaktických termínů
• Nový encyklopedický slovník češtiny online